V našem dalším pokračování seriálu o náboženských kořenech na chvíli opustíme Boba Dylana, abychom se podívali na další folkové hledače. Koncem 60. let se objevila řada dalších písničkářů, kterým připravil cestu. Jsou to další zpěváci, kteří rozmlouvají s publikem prostřednictvím svých textů a nutí lidi přemýšlet o společnosti, ve které žijí, docela jinak než bylo dosud zvykem. Jestliže Baezová a Dylan byli nazýváni Woodyho dětmi, pak se o Leonardu Cohenovi, Donovanovi, Joni Mitchellové a Paulu Simonovi začalo mluvit jako o Dylanových dětech. I když každý si šel v podstatě svou cestou.
Tak například Leonard Cohen. Byl o sedm let starší než Dylan a v době, kdy začínal vystupovat jako písničkář, už byl uznávaným kanadským básníkem. Zatímco Dylan už dva roky hrál s elektrifikovanou kapelou, Cohen vystoupil v roce 1966 poměrně nenápadně s akustickou kytarou, které zůstal dlouho věrný. S Dylanem jej spojoval snad jen původ v ortodoxní židovské rodině a i k tomu se postavil odlišně. Příjmení Cohen znamená Ha kohen, ten který celebruje, a písničkář si byl tohoto závazku plně vědom. Neustále prověřoval silné a trvalé židovské tradice, kterých se v mládí účastnil, a právě to prověřování a kritika byly to podstatné. Cohen judaismus opustil napřed kvůli křesťanství, aby nakonec zakotvil v zenbudhismu.
Ve své tvorbě se od počátku zaměřil především na problematiku mezilidských vztahů, do kterých se mu často promítal básnický žal nad stavem lidstva. Jeho první velký hit Suzanne, který Cohenovi otevřel cestu k popularitě, srovnává zdánlivě nesrovnatelné. Milostný vztah k dívce je konfrontován se vztahem k Ježíši. Toto spojení, ve kterém často nelze rozlišit, o který z těchto dvou vztahů v písni jde především, nebo kterému Ty je určené, se stalo pro Cohenovu tvorbu typickým.
Vyznání, které podala další Cohenova slavná píseň Bird on Wire, také nebylo jasné. Oslovuje zde svou milou, nebo Boha? Dosud spíše tušené náboženské motivy s plnou razancí vystoupily do popředí na Cohenově druhém albu Songs from Room z roku 1969. Umělce zde přitahoval hlavně Starý zákon a především příběh o obětování Izáka. Dalo by se říct, že Cohen bojoval za práva člověka proti všem náhražkám Boha a vlastně i Bohu samému, a hlavně jakékoliv ideologii.
Bylo to vyrovnávání účtů s náboženským přesvědčením jeho vlastní rodiny. I když používal řadu novozákonních podobenství a příběhů, jeho tvorba nebyla křesťanská. Stál někde mezi, bral si různé prvky z náboženských tradic, až si nakonec zformuloval jakousi privátní víru Leonarda Cohena. "Jako pták na drátě, jako opilec na půlnoční mši, jsem se zkoušel osvobodit."
Koncem 60. let se zdá, že se Cohen dostává do slepé uličky, když spojuje v písničkách duchovno hlavně s melancholií. Kritici označují jeho písně jako hudbu vhodnou k podřezání žil. V roce 1974 přichází s albem New Skin For The Old Ceremony a z textů se dá vyčíst prosba o odpuštění a volání po usmíření v duchu mystické zbožnosti, kterou Cohen nalézal u středověkých křesťanských autorů. Ale i obecnému křesťanství, ke kterému měl asi nejblíže, vyčítal četné historické přehmaty a chyby, z nichž za nejhorší považoval činnost inkvizice. Příběh jedné z církevních obětí - Johanky z Arku - mu svým romantickým patosem posloužil ke zdůraznění věčného snu o spojení víry a vášně